Tři čtvrtě roku

Ondrášek je s námi už 9 měsíců. Často si v hlavě převaluju myšlenky, co si o tom svém pokladu hezkého napíšu, abych to měla zaznamenané, až povyroste. A pak se k tomu nedostávám a nedostávam. Tak teď :-)

Už se přes tři týdny umí plazit! Jo! A je to poslední dny obzvlášť velká švanda. Když "vplave" (má geniální, roztomilý styl) do místnosti. Nejlíp to vynikne, když plave do dětského pokojíčku :-) Davča se mu totiž snaží zavřít před nosem, načež ho okřikuju a posléze se tam Ondra suverénně vplazí a jede si to svoje :-D Každou chvíli je někde jinde. Jen co objevil kouzlo objevování světa, je chvíli v kuchyni, zničehonic se plazí předsíní, strčí nos do ložnice, tam ho něco zaujme, tak tam chvíli stráví, pak se zas s úsměvem blíží za mnou do kuchyně/na záchod/do koupelny/dosaďte si :-) a chce třeba zvednout a přitulit se...

Nebo jídlo.

Nebo napít.

Nebo se jen bavit ječením. To ho teď taky moc baví. Ječet. Ječí radostí. Třeba z otevřené myčky, kterou hned musí zkoumat zblízka, ať je kde je. Ječí i vzteky, když mu Davča vleze do cesty, vezme mu hračku a podobně. Ječí z leknutí. Ječí, když má pocit, že mu z toho něco kápne :-D Třeba když ty dva načapám, jak větší nějak ubližuje menšímu, většího sprdnu a mladší, který do té chvíle byl celkem zticha a v klidu, tak asi aby přilil olej do ohně, tak se rozječí nebo rozbrečí.

Umí se dokonale usmívat. Tulit. Když se ke mně přivine, a je to nejčastěji při pití nebo při usínání, je to ten nejroztomilejší uzlíček lásky na světě. Nic víc nepotřebuje, jenom mě. Maminku. Jsem tak vděčná za tyhle hřejivé projevy štěstí :-) Akorát uspávání se beze mě neobejde. Bojkotuje i tatínka, což ten těžko nese. A obtížné jsou poslední dobou i noci. Před měsícem byl asi dva týdny marod a zvykl si přitom spávat s námi v posteli. Teď vyžaduje kojení (kontakt) i několikrát za noc a já přiznávám, že nemám sílu ho pořád dávat do postýlky a zase z ní vytahovat. Tak zůstává spát mezi námi a mně se občas stane, že na něj zapomenu a pak jsem v té svojí neprobranosti moc překvapená, že tam je. A dumám, které z těch našich dětí to je. Už jsem si je jednou v noci i spletla :-D Ale zas mě baví to, jak mě krásně hřeje na zádech. Jak slyším jeho klidný dech, občas chrupkání...

Další kapitola je jídlo. Ondrášek se umí krásně houpat ve svém jídelním křesílku. Méně krásné to je, když se ho člověk snaží nakrmit :-D Tatínek u toho dneska docela nadával, a to ho ani nekrmí často. Je to docela vybíravý kluk, nesní jen tak něco. Má docela rád banánové kaše. Nerad ty nemléčné, vícezrnné a podobně. Jen semtam mu chutná něco ode mě, to je trochu frustrující. Ale svým způsobem to chápu, moc to neumím s kořením a solit mu ještě nesmím. Pije ze lžičky a rád. Dneska jsem mu umyla už lahvičku pro velké kluky (od 9 měsíců), tak jsem zvědavá, co na ni zítra řekne :-)

A další kapitola je převlékání. Už jsem zmínila, že Onďa rád ječí? Tak přebalování a zejména převlékání se bez něj neobejde. Taky bez věčného otáčení se. Než pod ním stihnu srovnat plenku, už je na břiše a leze pryč.

A teď pobrekává. Tak aspoň takto. Mám ho moc ráda, kulíška mého :-*

Doba koronavirová

Probouzí se jaro. Venku cvrlikají ptáci. Přes okno k nám domů svítí sluníčko. Má přes tu špínu co dělat, ale daří se mu to. Na ulici se semtam procházejí lidi. Hlavně s pejsky nebo s kočárky. Na silnici se semtam objeví cyklista. Všichni v rouškách. Až na ty psy.

Zvláštní doba.

Každé ráno v sedm hlásí místní rozhlas, kdy můžou jít nakupovat důchodci. Dnes přibylo hlášení, že nouzový stav trvá až do 1. dubna. Už je to týden, co jsme v něm. Týden. Ale ještě delší dobu žijeme v nepohodlí. V omezení. V obavách.

Koronavirus se v Číně začal šířit začátkem prosince. V lednu už byla na spadnutí, že přijde i k nám. Moc jsem nevěřila síle, s jakou může na tu naši zem zaútočit. Potichu jsem dělala drobné zásoby jídla (nakupuju průběžně navíc pořád, tak to nebylo moc znát :-), i když v mém nejbližším okolí byly prepperské snahy spíš terčem kritiky. "Horší chřipka", kvůli které Vietnamka v místní lékárně vykoupila všechny roušky. Zbytečná panika. To nic nebude.

Předminulý čtvrtek jsme vyrazili s mými kamarády na chalupu. Až na severní Moravu. Předem jsme se ptali, jestli někomu nevadí, že přijedeme. Že by muž už mohl být potenciálně nakažený z Prahy. Z práce, z MHD. Berme to s nadhledem, vždyť se nic neděje, přijeďte. Vyráželi jsme už za nouzového stavu vyhlášeného vládou. Chalupa byla super. Všem nám bylo jasné, že se teď nějakou dobu neuvidíme. Že nějaké větší setkání je na čas naposledy. Užili jsme si to. I když večerní sedánky s vínem, pivem a tak dál byly ve stínu masáže médií o koronaviru. Jsme deset dní před Itálií, hlásil jeden článek, který jsem četla cestou tam. A který mi zněl v hlavě, v uších a hlavně v srdci ještě dlouho po dočtení. Itálie už tou dobou sčítala tisíce nemocných, stovky mrtvých, vyčerpané lékaře.

Dá se říct, že teď už to těch 10 dní je. Nemocných máme přes tisícovku (poslední údaj, který jsem viděla, byl kolem 1200), zemřeli dva - 95letý i jinak nemocný pán a 41letý muž s rakovinou.

Každou chvíli je nějaká tiskovka vlády. Na ty první ještě roušky nenosili, i když je lidem doporučovali. Do chvíle, než se premiéra zeptala jedna novinářka, proč on roušku nemá. Další den ji měli na tiskovce všichni :-D Jsou zavřené hranice u nás i v okolních státech. Můj bratr se vrátil z Rakouska, kde pracuje a kdoví, kdy se tam bude moct vrátit. Tak aspoň rychleji rekonstruuje jejich dům a tráví víc času s rodinou :-)

Taky jsme doma víc. I když jak se to vezme. Od neděle, kdy jsme se vrátili z chalupy, do středy jsme byli u manželových rodičů. Hrozně jsme se báli, že bude karanténa. Že nebudeme smět z domu. K taškám z chalupy jsem nám narychlo přibalila další věci odhadem tak na dva měsíce. A taky svoji frustraci. Dva měsíce jsme tam strávili už na podzim, když se dodělával náš byt. Potřebuju svůj prostor. Klid. Pořádně se zabydlet. Naštěstí s tou karanténou to není tak horké. Můžeme nakupovat, jídla je po odeznění počáteční paniky v obchodech dost. Muž mi řekl, že by to tu v bytě dva týdny zavřený zvládl. Začala jsem se uklidňovat. Předevčírem jsem začala s vybalováním tašek. S jejich mizením mi z očí se ve mně rozlévá klid. Budeme doma, uděláme si to tu hezčí, využijeme ten čas.

Není to ještě idylické. Pořád mám co uklízet, prát. Pořád se honím za vidinou toho, že tu bude uklizeno, útulno, napečeno, navařeno, v klidu si sedneme s dětmi a budeme si hrát. Muž si přivezl kytaru, tak si hraje. Hraje si i s dětmi a na piáno. A já jsem furt v tom rychlovlaku jménem péče o domácnost a o rodinu, z kterého jsem nervózní, protože už bych přece konečně (už, ne až jednou) měla mít hotovo, ne?

Ale postupujeme. Společně jsme poprvé od našeho nastěhování uklidili psací stůl v ložnici tak, aby se u něj opravdu dalo pracovat. Dnes prvně to zkouším. Sice mám přitom nohu na krabici pod stolem, ale je to fajn. I ty dvě kytky, co mám z každé strany počítače, jsou fajn. Na parapety jsou moc veliké, poličky zatím nemáme a na zemi už se v nich vrtá náš kojenec :-)

Chystám se teď to, že muž moc nechodí do práce, využít na svoji práci. Nechám se jím vyfotit. Udělám si web. A třeba v době, která přeje víc onlajnu než oflajnu, začnu zase s nějakou svojí prací. I s dvěma malinkými dětmi. Manželovi se dnes pizza k obědu povedla výtečně ;-)

A hlavně budu pečovat o to nejcennější. O svoji rodinu <3

Stěhování

Je úterý. Minulé pondělí jsme TO udělali. Přestěhovali jsme se. Slovy mého muže: Lenka nás přestěhovala.

V ten den ráno jsem viděla inspirativní video jedné energií překypující ženy. Týkalo se peněz a nastavení mysli. Pak jsem četla výpisky z videa jiné inspirativní ženy. Týkalo se postavení člověka v životě, nastavení jeho energie. Svítilo sluníčko a mně to došlo. Už nechci být v tom stavu, v kterém jsem teď. V tom stavu zaprděnosti u manželových rodičů na tak malé vesnici, že tam je z kultury jen dětské hřiště a jednou týdně tam zavítá pojízdná prodejna s pečivem. V tom stavu, kdy je mi úzko z dalšího dne, který přežívám jen kvůli tomu, že v bytě ještě to nebo ono není. V tom stavu bezdomovectví. Domov mi už tak zoufale chybí. Už chci být zase hybatelem svého života! K tomu mi došlo, že naše mladší dítě už strávilo bez pár dní polovinu svého života v obýváku na gauči, který teda rozhodně není ideální pro vyvíjecí se záda.

Tak jsem nás sbalila.

S manželem jsme měli sraz u nás v bytě odpoledne po jeho práci. Měli jsme přijet s dětmi jen na chvíli, než tam něco udělá. A zas odjet.

Tchýni jsem řekla, že už bych tu chtěla spát. Nabídla mi, že můžu naplnit auto až po střechu. Sbalila jsem nám oblečení, cestovní postýlku s peřinkami, kočárek, lahev na sunar, sunar a plenky. K jiným našim věcem jsem přístup neměla.

Přijeli jsme s plným autem k našemu novému domovu. Nebyla jsem si jistá, co na to Honza řekne. Odnosila jsem nahoru věci, zatímco babička venku hlídala vnoučátka a otevřené auto. Davča nadšeně sebral první klacek a začal se hrabat v listí. A popojíždět po chodníku na svém odrážedle.

V bytě byl... stavební binec.

V kuchyni na zemi, na lince, v dětském pokoji. V ložnici na stole šroubky a desky, na posteli velké krabice s dveřmi od skříní.

Tchýňka vypadala zděšeně, kam nás to chci nastěhovat. Navrhovala, že přece ještě můžeme přespat u nich do dalšího dne. Věděla jsem, že pokud na to kývnu a ustoupím, bude mě to na mojí energii a sebehodnotě stát mnohem víc než jednu noc. A tak jsem muže překvapila.

Vlastně jsem ho nas*ala.

Poletoval tu jak čertík z krabičky, když se dozvěděl, že se stěhujeme. Všude binec. Některé věci nehotové. Žádný stůl nebo židle. Ale zatímco jsem se starala o děti, odnosil hlavní binec z kuchyně do dětského pokoje. Pak odešel s tím, že musí odjet vrátit auto a nejspíš se vrátí až ráno. O chvíli později se vrátil se slovy "Udělám to jinak" a na můj dotaz, co myslí, mě odbyl s tím, že já jsem mu neřekla o stěhování, tak on mi taky neřekne, co bude dělat. Hm. Tak jsme si vyměnili pár myšlenek a pocitů a odjel. Večer se od rodičů vrátil. Výrazně lépe naladěný. Zametla jsem hlavní prostory malinkým smetáčkem (smeták tu nemáme). A začala jsem nás zabydlovat.

Nemáme ještě dveře na záchod a do koupelny a momentálně nám tu pořád překáží nějaké tašky plné našich věcí, které si průběžně vozíme z valníku. Od včerejška máme i půjčený stůl a židle - abychom si tu s jejich pomocí vymysleli, jaké si koupíme definitivní. Ze stropů nám trčí žárovky, tam kde nejsou zapuštěné bodovky. Davídek vyměnil cestovní postýlku za svoji opravdovou tuším předevčírem. Ondrášek dostal svoji kolébku hned v to pondělí, jen už v té době spal. Tatínek mu ji přivezl :-)

A tak tu žijeme. Pořád něco myju, uklízím, peru, vybaluju, hledám. Davča si hraje s hračkami, které dlouho neviděl, i s několika dovezenými od babičky. Ondrášek tráví většinu věcí v kolébce pár kroků ode mě - převážím si ho s sebou, kdekoli jsem a moc si to užívám. Chodíme ven. Prozkoumáváme město a naše nejbližší okolí. Včera a předevčírem jsme byli všichni čtyři na výletech tady po okolí. Zase si nakupuju, co potřebujeme. Honza už je snad rád, že tu jsme. A já jsem konečně zase v souladu sama se sebou. Zase spokojená.

Co dělat, když...

se mi nic nechce?
obě děti zrovna spí (zázrak!) a já bych měla vytáhnout obsah myčky i pračky a sušičky, dát věcem řád?
ještě nemám oběd ani nápad na něj a hlavně chuť cokoli vařit nebo péct?
bych radši seděla a snila s pohledem ve žloutnoucích korunách stromů za oknem?
bych chtěla jít chvíli sama ven a manžel není doma (takže můžu ven s dětmi, nebo vůbec)?
bych si chtěla přečíst knížku a všecky mám zahrabané na valníku?
si chci najít přivýdělek, ale moje časové možnosti nejsou valné a den ode dne se liší?
bych se chtěla dostat k poznámkám, které mám v bloku u postýlky (jenže každý pohyb u postýlky teď znamená vzbuzení prcka)?

Tak asi počkám, až se děti vzbudí. A do té doby budu čučet z okna ;-)

Poklad

Mám největší poklad na světě. Krásnou rodinu.

Zrovna teď vedle mě oddechují moje děti. Jedno v kolébce, jedno v postýlce s nohou prostrčenou mezi šprušlemi.

Ty dny s nimi jsou tak nabité. Poslední dobou tedy i noci. Ráno/dopoledne si už neumím představit bez hrnku nakopávací kávy. Kdo by se mi divil, když v noci k menšímu vstávám i třikrát místo zažitého jednou. Prostě má častěji hlad. Zato už v půl šesté ráno se labužnicky rozhlíží po světě, spokojeně si výská pod nosem a čeká, co mu den přinese. Zpravidla je to na dalších pár hodin jen spánek. Tedy po jeho dávce mléka. Po naplnění Ondrových základních potřeb ho pokládám do postýlky, zapínám monitor dechu a upadám do bezvědomí cca do půl sedmé, než se začne budit Davídek.

Ten nejdřív zkouší všechno možné, až si nakonec rozhodně vybere svou oběť. Zazní: "Maminko", nebo "Tatínku". Jakmile se chytíme, pokračuje s jednoznačným: "Mlíko!" A je vymalováno. To opakuje do chvíle, než ho jeden z nás čapne do náručí, sejde s ním o patro níž do kuchyně a zapne konvici.

Ranní maraton pak pokračuje snídaní, oblékáním a přebalováním obou dětí, snahou zapasovat do toho vlastní potřeby (jídlo, hygiena, toaleta, hřeben). Následně se vykopáváme ven, pokud někam jdeme, a to klidně i hodinu, když je to dál než za vstupní dveře. Pak mytí rukou, převlíkání mokrých ponožek (z koupelny), svačina ("Buchtu!" - pravda, zní to spíš jako "bu-tu!"), spánek staršího pišišvora ("Dudlík" znějící jako "dudýk!") bez možnosti vzdálit se ("s tebou" a prstem ukazujícím vedle postýlky), tak aspoň vyprávím pohádky.

Ztišení s andílkem. Stojí to za to.

"Polední pauzu" (tedy čas, kdy starší syn spí) si plánuju den dopředu. Každá minuta je cenná. Zpravidla buď předpírám pokakané oblečení miminka nebo peču (výjimečně vařím) nebo uklízím. A každopádně kojím, přebaluju, převlíkám a snažím se něco sníst. Poslední dny se snažím věnovat i hledání nábytku do nového bytu. Ale k tomu většinou nedojde, protože sotva zapnu počítač, probudí se Davídek.

Jeho vrabčí hnízdo se pak vrtí ze strany na stranu a zdrhá, když mu chci vyměnit už opravdu hodně plnou plenku. Oběd dle nálady buď labužnickým tempem částečně sní, nebo ho rovnou rozhází po stolečku, po zemi a svůj příděl dostane i hrneček s vodou. Pokud je někde viditelná buchta, meloun nebo jiná pochutina, spouští se zpravidla ještě před obědem diskuze na téma "tohle až po jídle", což zvyšuje hladinu adrenalinu jak mně, tak dítěti. V ideálním případě dítě něco k obědu opravdu sní a dostane i tu buchtu. V reálném světě je to tak padesát na padesát, že nebude mít nic, protože "buchty jsou jen pro děti, které sní celý oběd". Pak se jde ven, pokud to počasí a moje energie jen trochu dovolí. Mezitím asi tak stopadesátkrát kojím, přebaluju a převlíkám, takže když se Davča vzbudí ve tři, máme co dělat, abychom do půl páté vyrazili.

Tady je to fajn, že je před domem dětské hřiště, u domu rozlehlý dvůr s dlouhou asfaltkou parádní pro odrážedlo a kde jsou navíc koťata, kočky i psi. Na zahradě pak jsou stromy, ovce, slepice a hovínka, která odrážedlo parádně naparádí. Jako třeba dnes. To jsme navíc potkali i mrtvého ptáka, kterého junior stihl se zájmem pohladit dřív, než jsem si ho zapálená do sbírání spadlých ořechů stihla všimnout. Následně jsem začala ječet já, pak Davča a Ondra koukal z kočárku svýma velkýma očima a byl naštěstí zticha. Je to zvláštní pocit, když se člověku ekluje, že se ho chce dotknout vlastní dítě. Po asi tak další půlhodině, kdy si musel prohlídnout zblízka ovce, slepice, kohouty, hromadu brambor, hromadu hnoje, spoustu slepičinců (vzorky si odvezl na všech kolech odrážedla), jsem ho dostala i pod kohoutek s vodou a mýdlem.

Abych ho dostala chvilku před šestou z písku, srabácky jsem použila kouzelné slovní spojení: "Traktor Tom". To už je taky víceméně rutina. Když se jde z venku a použije se tahle magická formule, je dítě zase parťák. Pokud není zrovna přetažené. Takže sundat botičky a vestu není problém, počkat na maminku s bráškou v kočárku taky ne. Umýt si ruce je v pohodě (hlavně si je musí namočit, namydlit a usušit sám - v našem podání: "Já") a koupel v lavoru je taky prima. Pak nějaká večeře, nebo jen koňská dávka mléka. Usazení před televizí, kde hraje Traktor Tom, Bob a Bobek, Králíci z klobouku. Nebo jen dva-tři díly Traktora Toma. Během sledování televize buď kojím, jím, sprchuju se, nebo se dívám taky a objímám dítě. Pak už se doptává po mléku a dudlíku, bez toho se nahoru do pokoje prostě nejde. V pokoji tónem označujícím "bez debat" ukáže na velkou postel řka "tam", naklopí do sebe lahvičku s mlékem, obejme mě, odkulí se, usne a obejme mě, když ho přenáším do postýlky. Potom se vracím za miminkem, které buď ještě okoupu, nebo jenom nakojím, nebo ani jedno, protože mezitím usnulo. Podle situace Ondráška odnáším do pokoje hned, nebo jde až se mnou, když jdu spát, a do té doby spinká na gauči. Posledních pár dní se kloním víc k první variantě - už večer nějak nebrečívá, že by vzbudil Davídka.

No a pak můžu uklízet v kuchyni, prádlo, prát prádlo, umýt se, jíst, konverzovat s rodinou manžela, něco si přečíst, nebo jen tak zevlit a padnout do postele... A další den je před námi.

Včerejší highlighty

• Davídek se naučil čtyři nová slova: doufám, kravata, pudink a to čtvrté nevím
• Davča volal na kočku "kočičko, pocem"
• Když děti večer usnuly, byla jsem v ložnici sama vzhůru pár hodin... bez mluvení a společnosti... a objednala jsem si hromadu knížek ve slevové akci jednoho knihkupectví (dárky pro mě, pro děti k Vánocům a narozeninám, a možná i pro kamarádky, případně švagrové)
• Přehlásila jsem sobě a klukům trvalé bydliště, zažádala jsem si o novou občanku a ten pobyt na úřadě s "pojízdným cirkusem" jsme všichni tři přežili bez úhony. I když bezbariérový přístup pro dvojkočárek byl složitý. Jedno dítě se mi pokadilo až na záda, když jsem zrovna přišla na řadu. A druhé dítě se polilo vodou, když jsme byli na odchodu.

Dnešní highlighty

• Davča se ke mně přitulil při uspávání
• Ondrášek se nádherně smál, když jsem si s ním povídala. A výskal :-)
• Skákali jsme všichni tři (bez Ondry) jako jedna žába na sobě
• Davča měl na zádech pod mikinou balon a nechtěl ho sundat, Tereza se mohla utlouct smíchy
• Ondrášek si lebedil v umývadle, už se tam nevejde, musím mu už umýt vaničku
• Všichni, kdo ochutnali, mi pochválili domácí smažák (včetně nápadu), i Honzova máma
• Povedla se mi k mojí spokojenosti margot buchta včetně polevy bez rumu
• Davča zapáleně pojídal švestky, které jsem trhala... a byla to krása takhle navečer trhat ovoce na zahradě u pole... :-)
• Celkově takový povedený den, i když jsem polední pauzu strávila u plotny a pak docela dlouho úklidem kuchyně, který stejně dokončila tchýně, jinak bych se ven s klukama nedostala
• Davča ukázal na kuličky hroznového vína na stolku: "tady jsou", Evě ukazoval v časopise "To je traktor" a ptá se "Co to je" (to už dělá víc dní). Skládá věty, začíná používat podmět s přísudkem!!

Highlight posledních dní

• Sbíráme brambory. Je to zázrak takhle ze země vyhrabávat jídlo. Jsem tam asi jediná, koho to baví. Aspoň se na pole těším. A už jsem tam i kojila. Jednou v traktoru, jednou na cestě u pole.

Challenge posledních dní

• Nezbláznit se z toho, že jsme pořád na prázdninách u babičky. Že nemáme moc soukromí ani vlastní prostor. Klid. Pořádek ve věcech. Pořádek ve svých plánech a možnost odškrtávat narůstající to-do list. Větší a podzimní věci na kluky, které už teď začínáme potřebovat. Rozvíjející hračky pro Ondru (prakticky nemá na co koukat). Hrací deku (přes den leží jen na gauči nebo v kočárku). Skříně a gauč do bytu. Poličky. Garnýže. Závěsy. Že mi nejde Ondrášek uvázat do šátku jinak, než že je v něm zkroucený jak paragraf. Takže ho nenosím, i když mám šátek i chuť. Že máme ve stávajícím pokoji už dost prachu, ale zároveň i tisíc věcí, takže se mi nechce vše zvedat, abych to mohla aspoň trochu uklidit...

Podzim

Podzim udeřil. (Proč se to říká jen o zimě a ne o jiných ročních obdobích?)

Z horkého léta se stalo laskavé babí léto. První dva dny září byly chladné, pršelo. Obrat o 180 stupňů. Dnešní ráno bylo laskavé. Citelně chladné a přitom s příslibem oteplení v dalších hodinách. Sluneční paprsky dopadaly i na mé mládě, které neúnavně šplhalo do kopce, aby vyskákalo (s mojí asistencí) po žebříku na skluzavku a sklouzlo se. Jednou, dvakrát, pětkrát.

Pak už mě můj vlastní adrenalin donutil k vynucení si odchodu. Brečící dítě není můj cíl. Tak jsem mu se studem v duši říkala: "Za chvíli pojede strejda domů traktorem, pojď, ať ho stihneme." Netušila jsem, kdy švagr přijede. A světe, div se, my přicházeli k vratům a slyšeli jsme ho! Hned mi bylo radostněji, že jsem tomu svému prckovi jen nemazala med kolem pusy. Když ta moje drobotina tak miluje traktory... A pak jezdil po dvoře na odrážedle, za tatínkem do dílny, a zase na odrážedle, s tatínkem na rudlíku jako na vesnickém segwayi. Na tom jsem se svezla taky. Byla to legrace :-)

Kouzelný byl i čas chvíli před polednem. Byli jsme s rodinou ve městě, kde budeme snad už za pár týdnů bydlet. Vítr přivál na prosluněné ulici vůni čerstvého pečiva z nedaleké pekárny. To když jsme šli od kadeřnictví k autu. Začala jsem se na to bydlení v tom městě opravdu těšit :-)

Doteď jsem se těšila jen do našeho bytu s tím, že to město si teprve zamiluju. Tak už začínám :-)

Dočasně jsme na prázdninách u manželových rodičů. Pojmenovala jsem prázdninami ten čas, kdy jsme se odstěhovali z našeho (pronajatého) bytu (pro mě synonyma slova "doma") na Žižkově a ještě nemáme hotový náš (opravdu náš) byt v jiném městě. Je zvláštní, kolik toho zmůžou slova. Od chvíle, kdy jsou tohle "prázdniny u babičky" a ne "nouzové řešení", je mi tu hezky a užívám si. Že moje děti mají poblíž nejen milující prarodiče, ale taky tety a strejdy. Že jsme na čerstvém vzduchu a nejezdí tu spousta aut. Že tu starší dítko může být s koťaty a chodit se dívat na prasátka a jiná zvířata skoro kdykoli se mu zachce. A já většinu času nemám strach, že ho něco zajede, když vykročíme z domu. Že nemusím denně vařit, uklízet a i prádlo se nám často sveze s tím místním. A tak myslím hlavně na tyhle milé věci a těším se, co hezkého tu ještě prožijeme. Už jsem s dětmi byla i na jedné dlouhé procházce do vedlejší vesnice (to když už tolik nepálilo sluníčko) a se starším jsem se zúčastnila tradiční hry kolem obce během posvícení.

Má to samozřejmě i stinné stránky (plný pokoj slunce, horka a tašek s našimi věcmi, nepřístupnost dalších našich věcí, mladší skoro pořád na gauči, prakticky nemožnost si nakoupit potraviny podle mého zvyku), ale o těch moc psát nebudu. Ty si tolik pamatovat nechci :-)

Za pár dní se žení můj bráška. Přeju mu z celého srdce, ať mu vyjde nejen počasí v den počátku něčeho nového. Ale hlavně celé to "nové", i když se to stane starým a všedním. Stejně jako ty podzimní dny. Každý rok vypadají podobně, ale každý rok i den s sebou nesou kouzlo nevšedního.

Příprava

Den se dvěma dětmi má od rána turbulentní spád. Zvlášť když jsou to dvě malé děti. Moje děti. Jedno třítýdenní novorozeňátko (páni, to to letí!) a jedno 19měsíční batolátko, které si těžce zvyká na to, že už není jedináček.

A já s ním. Protože jsem si ho podle některých žen v okolí rozmazlila. Tvrdě se proti takovému osočení ohrazuji. Ale shledávám, že na tom asi něco bude. Prostě se bouchne a jde za mnou. Chce se přitulit i jen tak. Neposlouchá, i když rozumí. Vzteká se, když má poslouchat. Dokonce jsem se uchýlila k plácání přes zadek. Já, pacifista. Těžké je srovnávání se s realitou. Někdy (mi) to prostě jinak nejde. Nechci ho nechat růst jako dříví v lese. A sebe poslat do blázince.

Nejhezčí chvílí dne se tak stala ta cca hodina a půl, kdy kolem poledne oba zároveň spí. Malinký i větší prťavec. To člověk samým blahem neví, co dřív. Jestli usnout taky, vyprat, uklízet, vařit, jíst, vynést koš, čumět do blba, zkouknout facebook...

No a když mám dneska úplně volno (jojo, dovolená na mateřské :-), tak si tak sumíruju, jak si zjednodušit a zpříjemnit život. Vedle mě spinká píďa mrňavej, občas chce nakojit a přebalit nebo přitulit, jinak ale spinká a já mám oproti dnům s tím větším tornádem dokonce čas si zapnout počítač a sedět u něj. Neuvěřitelné!

Tákže. Základ je plánování. A pořádek. A minimalismus. Nic z toho ale moc nedržím. I když se snažím.

Plánování jídel

Plánování jídel je teď asi moje největší achillova pata. Nikdy nevím, kolik času na vaření budu mít. Občas se stane, že větší píďa usne až po obědě. A i tak toho času vzhledem k jiným povinnostem a k tomu, že jsem ještě pořád v šestinedělí a občas fakt unavená, moc není. No a krom toho, že musím chystat jídlo pro všechny, musím taky hodně jíst. Mám furt hlad. Miminko mě doslova vysává. A tak nějak cítím, že se nemůžu úplně odbývat už kvůli němu. Taky když nejsem najezená, míň zvládám pokoušení tím malým tornádem. Jeho vztekání se, ječáky, odmlouvání, neposlouchání, nápady, z kterých mi vlasy slézají hrůzou. Už by konečně mohl získat pud sebezáchovy. I pocit zodpovědnosti za jiné. Takhle je musím pořád hlídat. Naštěstí na prtě jenom kouká a max mu opatrně hladí ručičku, k tomu ho vedeme od začátku a pokud nejsem poblíž, tak mu nic jiného neprovádí. Zalehnutí hrozí jen v případě, že se plazí na mě.

Plánování programu

Ten teď teda nemáme moc pestrý. Po prodělaném zánětu prsu, na který ještě dobírám antibiotika, a vzhledem k půlce šestinedělí, ani nechodím ven. Max s tím košem nebo jsem byla nakoupit. Nebo u doktora s miminkem, ale to nikdy sama.

Každopádně bych chtěla to svoje větší mrně rozvíjet a dávat mu nové impulsy, takže jsem vylovila ze skříně nějaké knížky a tajně doufám, že se k těm tipům na aktivity pro batolata do jeho osmnáctin dostaneme. Nemusí si jenom hrát s hračkami.

Jo, ty jsem protřídila tak na polovinu, když tu včera večer nebyl. Už jsem se na tu hromadu tří přetékajících plastových krabic v rohu nemohla dívat. Tím spíš, když ty krabice semtam vysype a roznese po celém bytě. Teď mu zbylo lego (bylo někde u dna, k němu se moc nedostává), pár aut, s kterými si hraje, jeden maňásek a gumové kachničky, které zbožňuje ve vodě i na souši. Ostatní hračky a kostky jsou ve skříni, až se mu omrzí tahle "sada".

A až se posbírám na tolik, že budu mít odvahu vzít dvojkočárek, věčně zdrhající a sekající se děcko a jedno věčně hladové děťátko někam mimo bezpečí domova a jeho dveří, ráda bych ještě před odstěhováním se z Prahy na nějaký výlet. Snad to není příliš ambiciozní přání. Ale těch míst, kde by se nám teď v létě mohlo líbit, je tu spousta a pořád přicházím na další. Dneska jsem třeba kápla na FB Pražská máma, která sdílí mimo jiné výletové tipy. A na komunitu Mateřská na cestách, která pořádá otevřené výlety pro maminky s dětmi.

Pořádek

Ten úzce souvisí s mojí duševní pohodou. Ale ne a ne ho tady udržet. Jednak jsem sama o sobě založením bordelář, druhak můj muž taky a třeťak naše samostatně se pohybující dítě jakbysmet. Takže přes den můžu každou volnou chvíli přemisťováním věcí na jejich místo a stejně je furt něco mimo. Jediný efektivnější způsob je, když strávím úklidem třeba hodinu večer po tom, co jdou děti spát. Jenže to jsem pak k.o. a místo zaslouženého klidného odpočinkového večera jen uklízím :-/ A stejně to ráno vydrží jen chvilku.

Minimalismus

Cítím, že ten s pořádkem úzce souvisí. Jenže my jsme zaskládaní věcmi. Spoustu z nich využíváme, tak se jich nechci zbavovat. Nebo využijeme, teď třeba dvě velké tašky s taškami na stěhování, které proběhne cca za měsíc. A tak mi překážejí u sušičky, protože je nemám kam jinam dát. Tak v novém bytě? Zvládnu to? Snažím se inspirovat se dostupnými zdroji (např. na FB Žijeme minimalismem nebo Fly Lady, ta je tedy k úklidu), ale stejně mám tendence některé věci křečkovat - od knih, přes papírové bloky po potraviny nebo oblečení, které mi přece zase bude, až shodím těhotenské bříško. Je to boj. Ale občas něco vyhodím a to jsem na sebe pyšná :-)